Báseň č. 16

Bezvětří.

Ticho a klid.

Měsíc vyvaluje oči a vyplazuje jazyk na sněhové závěje,

které jako tsunami sepjaly své ruce k lidským obydlí.

Bez hlesu naděje,

bez špetku soli,

není bludů,klamů ani ideí,

jen matky v zšeřelých místnůstkách kojí své děti.

Možná, že výjdu po schodech nahoru na nebe ke Hvězdě své.

Možná, že zasadím pár stříbrných borovic.

Možná,že Stonehenge natřu nabílo.

Přece však mé srdce neuzavře konglomerát se zlem.

Bezvětří.

Ticho a klid.

Měsíc vyvluje oči a vyplazuje jazyk na sněhové závěje,

které jako tsunami sepjaly své ruce k lidským obydlím.

Bez hlesu naděje,

bez špetku lítosti,

není bludů,klamů ani ideí,

jen matky v zšeřelých místnůstkách přebalují své děti.

Možná,že své básně ukřižuji v Betlémě.

Možná, že Budhovi připomenu otcovské povinnosti.

Možná,že Maří Magdaleně rozmluvím Ježíše.

Přece však mé srdce neuzavře kooperaci se zlem.

Bezvětří.

Ticho a klid.

Měsíc vyvaluje oči a vyplazuje jazyk na sněhové závěje,

které jako tsunami sepjaly své ruce k lidským obydlím.

Bez hlesu naděje,

bez špetku radosti,

není bludů,klamů ani ideí,

jen matky v zšeřelých místnůstkách zpívají ukolébavku svým dětem.

Možná, že jako upírka vysaji svým snům obrazy.

Možná,že prokleji svým dobrem lidstvo na věčnost.

Možná,že spravedlnosti plivnu pod nohy.

Přece mé srdce neuzavře smlouvu se zlem.

Bezvětří.

Ticho a klid.

Sněhové závěje se jako tsunami modlí.